acparta

Kapitola první : PŘÍJEZD A LOSOVÁNÍ. Po tragickém loňském herním neúspěchu, kdy jsme název AC Parta nedobře reprezentovali, jsme letos zvolili trochu jiný přístup, abychom po tomto víkendu neodjížděli opět s více než svěšenými hlavami. Přeci jen bychom se neměli k sobě chovat macešsky a společenský rej by neměl zastínit samotný výkon na hřišti. Proto byl do místa dění (v pátek 30.5.) vyslán nejprve předvoj schopný se ubránit pivním atakům a odolat plodům panákovníku. Tak se stalo, že dorazily do Lhotky zhruba kolem půl osmé dva vozy. První posádka: Standa a Pinďa. Druhá posádka: Zelí, Dan s malým Patrikem a Michal Vohánka. Ten by s námi mohl do budoucna pobíhat po hřišti a tento turnaj byl jakousi příležitostí i zkouškou zároveň. Parkovali jsme na tradičním místě a losování proběhlo opět v horním, plesnivém lokálu. Samotné rozdělování týmů do skupin se (jak jinak) o 30 minut zpozdilo a zúčastnil se ho Zelí, Pinďa a Standa. Za Novu, se kterou jsme toho tento víkend měli hodně společného, dorazil Honza Uhlíř a Jirka Braný. Dostalo se nám i informací o zdravotním stavu Jardy Nováka, kterého touto cestou zdravíme. Po zkousnutí jednoho Starouše a s výtiskem rozpisu zápasů jsme se přesunuli do restaurace U Prejzků, kde byl večer zakončen a šlo se na kutě.

Kapitola druhá : POČASÍ, SOUPEŘI A VÝSLEDKY. Naše skupina: AC PARTA, BERNARDÝNI, ZELENÝ BALET, PIŠKOTI, SRŠÁNI. Ostatní, kteří se chtěli letošního Plešivce zúčastnit dorazili v sobotu poměrně s předstihem, zvláště Petr neodhadl přesně dobu jízdy a klepal na dveře základního tábora už po půl osmý, i když nám los určil první zápas až na devátou hodinu. Zbylo tak mraky času na obligátní snídani v místním smíšeňáku a při konzumaci salámu s rohlíkem byl kolem jedoucí třetí posádkou (Tomáš, Pavel a Jarda) přistižen Zelí se Standou. Pokecali jsme i Čertem z Novy, který konstatoval, že se jim totálně rozpadla sestava a o fotbalu to tentokrát asi nebude. Pomalu tedy nastal čas si přehodit mundúry a vyrazit na Bernardýny, kteří páteční večer proseděli nedaleko našeho stolu. Po loňské "zdravotní" peripetii se tento ročník (a nejen tento) rozhodl Zelí vynechat jako aktivní hráč a svůj dres číslo 6 zapůjčil Michalovi. V této sestavě se tedy začal plnit plán za očistu klubového jména. Bernardýni s námi sehráli celkem vyrovnanou partii a šancí nebylo mnoho. Přesto se na naší hru dobře koukalo a výhra si nás klidně mohla najít, to kdyby Zdenda trefoval bránu. Mířidla z Hanspaulky si evidentně přivezl s sebou. (0:0). Další zápas proti Zelenýmu baletu jsme měli odehrát až v pravé poledne, takže nebyl problém s osvěžením a relaxací. Díky letošnímu krásnému počasí jsme mohli strávit celý den v areálu a využívat služeb tří stánků s různou úrovní služeb. Slunce nás opravdu nešetřilo a po pěti letech dešťů a zimy jsme se tady konečně trochu ohřáli. Povětšinou jsme sledovali z lesa ostatní utkání a občas si odběhli pro pivní pohlazení. Zelený balet, který měl asi větší ambice, než zahrát si pouze ve skupině nám předvedl několik triků, jak dostat balón do sítě. První z nich bylo rychlé střídání, kdy byl hráč z lavičky hodně rychlý a podstřelil Jardu. Druhá branka padla po Pavlově chybě a další dvě už si nepamatuju. (0:4). Hodinu a půl jsme po "baletu" měli na přípravu proti Piškotům. Opět jsme vyhledali příjemnou zónu stínu s dalšími plnými kelímky. Jen Pinďa vyslyšel volání kluků z Novy o pomoc a šel si za ně zakopat. Jejich letošní sestava nemohla navázat na loňské výsledky a nebýt pomoci jakéhosi Roberta, který chytal (Tomáš Mládek musel do pole), snad by to ani neodehráli. Proto Pinďa, a v následném utkání i Pavel podali klukům pomocnou ruku. Od dvou hodit nás ale čekal další soupeř a s předstihem už jsme věděli, že dnes odehrajeme i nedělní zápas nejen proto, že nás Sršáni oslovili, ale že to i časový rozvrh dovoloval. Proti Piškotům jsme opět odehráli bezgólovou remízu (0:0), která byla opět slušně koukatelná. V tu dobu jsme se dozvěděli, že pořadatel uvažuje o zvolení Jardy nejlepším brankářem turnaje. Jedinou podmínkou ale bylo, aby se někdo od nás zúčastnil závěrečného ceremoniálu a to, bohužel, nepřipadalo v úvahu. Zelí jim však doporučil již zmíněného Roberta z Novy, ale ten si v sobotu vybral smůlu na hodně dlouho dopředu, poněvadž při odkopu od brány, kdy mohl míč chytit do ruky, si zlomil kotník a Plešivec tak viděl Hořovickou sanitku. Čekání na poslední zápas proti Sršáňům jsme si zpříjemnili poleháváním ve stínu za kioskama. To se odehrálo od 16:00 hodin a kdybychom ani tentokrát neskórovali, byl by naposledy se radujícím Pavel z roku 2006 proti právě nim. Dá de říct, že náš nejhezčí a nejpovedenější zápas byl tento. Střeleckou smůlu protrhnul Petr svým klasickým bodlem pod víko a po sedmizápasovém půstu jsme mohli zvednout konečně ruce nad hlavu. Jenže letošní jaro netrvá naše radost moc dlouho a i tady se to potvrdilo. Nejprve Sršáni vyrovnali a následně krásným volejem stav otočili. Jenže jsme jim ukázali, že je tento prvek zabudován taky v našem rejstříku a nejprve Petr svým druhým gólem srovnal, když dal vzpomenout na zástěru mezi nohy a poté Pavel po závaru před brankou naladil všechny na vítěznou vlnu. Ovšem jak jarní tradice velí, nedokážeme to zazdít a ukopat. Proto jsme se rozešli smírně (3:3) a byl čas na koupel. První vlna odjela do Běštína hnedle poté, jen Standa a Tomáš se rozhodli, že ještě jednou pomůžou Nově. Sledovat tento zápas bylo smutné. Po první půlce při stavu 0:6 proti Labíkům se měl na trávníku ocitnout ručník a trápení by bylo u konce. Jenže tento sport umožňuje soupeře ještě dorazit a tak se do branky (po sedmém gólu) postavila Legenda a inkasovala už pouze jednou. Určitě je konečný výsledek pro kluky rekordním (0:8), taky tady máme svůj osobáček, a celkový dojem má do uspokojení hodně daleko, ale zase jsme více utužili vztahy a vzájemné sympatie získaly na vážnosti. Naprosto vyčerpaní dva bojovníci se vydali okoupat těla do již zmíněné destinace a Pinďa, jak slíbil, odvezl Jardu do Prahy.

Kapitola třetí : HOVORY, KULTURA A ZÁBAVA. Unaveni celodenním sportem a slunečním zářením jsme zabrali stůl opět U Prejzků a začali hodnotit sobotní účinkování našich rudých barev. Dá se konstatovat, že odjedeme, jako vždy, bez povšimnutí ostatních, ale s vnitřním pocitem jakéhosi herního uspokojení. Loňský trapas se neopakoval a všichni odjedou zdravý. Jak tak večer ubíhal a debata plynula (někdy více vzrušeně), začaly nám padat hlavy únavou a huby se co chvíli votvíraly až hamba. Po večeři (převážně smažáky) se někteří odebrali do hajan. Dan s mladým a Michal se rozloučili a i Petr usoudil, že toho bylo dnes už dost. Na hřišti mezitím probíhal program, který jsme si my ostatní nenechali ujít a za symbolické vstupně 100,- Kč se nám dostalo opravdu poctivé dávky kultury. První kapela, kterou jsme zhlédli byl rádoby blinkací zvuk (The Streetfighters), uvádějící do transu několik málo jedinců zmítajících se pod zídkou místního pódia. Všem ostatním to bylo naprosto fuk a během tohoto setu vystál Pavel s Pinďou statečně frontu na Gambáče. Jelikož nás zbylo jako mušketýrů (včetně Gaskoňce), koupili jsme si kelímky dva. Zatímco se Standa a Pavel opřeli o branku, Zelí si vyslechnul nápady a názory podnapilého Zdendy. V tu dobu se nad Brdskými lesy slušně blejkalo a obloha se tvářila hrozivě. Všichni jsme se "těšili" na Dogu, ale zvraceči (dle slov pořadatele totální omyl) né a né přestat. Jejich přídavek pro krásný holky vycházel "zpěvákovi" opravdu až z řitního otvoru a pak už byl srandy konec. Samotná Doga, která je asi na turné Lhotka - Běštín - Lochovice si chystala nádobíčko poměrně dlouho a nenechala přítomné na pochybách, že se bude jednat o profiscénu. Poté, co se odhalila klec z čehosi za účelem jakýmsi, přivezli pomocníci Izziho na jeviště na rudlíku z marketu jako Hannibala Lectera a začala lekce z totálně nezajímavé směsi zábavového stylu čtvrté cenové. To už ale sledoval pouze Pavel a Zelí. Vrcholem psí produkce byl karambol Izziho s klecí, která mohla spadnout mezi rozdrážděný dav, ale tři bedňáci včas zasáhli a tuto, na Plešivci dosud nevídanou, atrakci zachránili. Nevím, kdo vymyslel takovou hovadinu postavit na tak již malém prostoru ještě tuto konstrukci. Noc se lehce přehoupla přes půlnoc a s Izziho výkřikem "Byli jste skvělí", jsme s Pavlem usoudili, že víc bychom už asi nezkousli a nechali si tak ujít zlatý hřeb večera, Metallicu revival.

Kapitola čtvrtá : CESTA DOMŮ. Říká se, že to nejlepší přijde až nakonec a vona je to pravda. Nedělní ráno bylo trochu poznamenáno večerním veselím a tak jsme se na hřiště trousili jednotlivě. Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen uklizeným areálem po předešlé noci. Žádný kelímek a jen několik jedinců, motajících se odněkud někam, připomínalo nedávné rockování. Když jsme se konečně všichni potkali, byl vytvořen plán na návrat domů. Petr, který měl sebou Darga, odjel jako první a my ostatní (trudomyslní) jsme taky pomalu balili. Ještě jsme vymlaskli jedno orosené U Prejzků a určili směr Beroun. Standa už s námi tuto cestu nepodniknul a připravil se tak o nevšední zážitek. Do našeho příjezdu byl Beroun celkem klidné a tiché místo. Zaparkovali jsme zhruba 500m od náměstí za zákazem vjezdu a celkem rychle našli hotel, kde byl v zahrádce volný stůl ušitý přímo pro nás. Sedm seslí bylo rázem obsazeno a na stole se postupně objevilo polední menu (svíčková, uzená kýta a guláš) včetně Gambáčů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se ještě mohl tento víkend nějak výrazně zapsat do historie týmu. To se však změnilo v okamžiku, kdy Pavel navrhnul Zdendovi, že by mohl skočit pro auto a přijet pro nás. Na hodinách bylo 11:50 hodin a i když trochu s mrmláním, musel poslechnout radu starších a vyrazil. Tomáš mu ještě poradil použít navigaci, ale to řidič odmítnul. V poledne se po celém Berouně rozezněly zvony a Zdenda nikde. Když ručička na Kumštátské radnici začala dotírat na trojku, Zdenda se objevil. V tu chvíli jsme málem chcípli smíchy. Po celodenních hláškách "Zase jsem se zamiloval" jsme vedle něj v autě viděli chlapa!!! Chudák zbloudilý turista s batůžkem, hledající místní atrakci v podobě medvědů se dostal do spárů Pinďových a nebylo mu pomoci. Náš hurónský smích se vznášel nad Berounkou a musel vyrušit i poklidně klimbající důchodce za otevřenými okny. Na místě byly věty :"Kde jsi ho sbalil?", "Není na tebe starej?" apod. Zkrátka nenašel cestu na náměstí a unesl pocestného. Michal, který tuto akci sledoval jako druhý řidič alespoň poznal, jak vzniká neobyčejný zážitek. Po zaplacení, kdy už mělo být po všem, vyrazila kolona dvou aut ven z náměstí po přikázaném směru a i po něm jsme se ocitli ve slepé ulici. Zdenda vystoupil a zahanben usedl na obrubník řka, že dál nejede. Po domluvě přeci jen dostal odvahu a konečně jsme vyrazili správným směrem. Na dálnici už bylo všechno zase jako dřív a posledním znamením, že je letošní Plešivec za námi byla eSeMeSka Tomáše Zelímu: "Ufff, tak už jsme doma."